Mastodon

Proč potřebujeme pomalou novinařinu

Proč potřebujeme pomalou novinařinu

Na Mimo agendu jsem napsal velké množství poznámek o tom, že je novinařina v krizi, ze které vede jen komplikovaná cesta ven. Aby se to povedlo, museli by novináři a mediální manažeři změnit svůj přístup. Jakou cestou se ale vydat? Po studiu několika strategií se mi líbí princip, který by se dal shrnout následovně: dělej to, v čem jsi silný, na zbytek odkaž. Dovolte mi to vysvětlit.

Žurnalistika se stala feťákem rychlosti a novináři mají panický strach nechat důležité věci plynout mimo své periodikum. Redakce se předhánějí v tom, kdo poslal notifikaci o minutu dřív. Když si pak takové články rozkliknete, liší se jen formulací několika prvních vět, titulkem a fotkou.

Co je ale ještě horší, tyhle závody kromě novinářů nikoho normálního nezajímají. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu existuje v oboru mýtus o nějakém neustále pozorném čtenáři, který sedí doma, hypnotizuje černou obrazovku mobilního telefonu a v myšlenkách jí vzývá, aby se rozsvítila notifikací a něco se začalo dít.

Řada lidí má naštěstí na práci lepší věci, a dokonce jsou i tací, kteří zjistí, že padla vláda, až několik hodin poté, co se tak stalo. (Přidejte si k této větě lehce ironický tón.)

Tihle opozdilci, kteří se probudí až na konci dobře rozjeté informační párty, jsou největší šťastlivci. Dostanou nejen začátek příběhu, ale někdy dokonce i jeho konec. Pokud se budou příští den o události bavit s přáteli v kavárně, možná budou dokonce patřit mezi ty nejvíce informované.

Může se stát, že někdo u stolu slyšel jen začátek zprávy a zbytek vývoje už nesledoval. Jiný se zastavil ve sledování v polovině, kdy ještě převládaly spekulace o dalším vývoji. A někdo hledal zprávy tak usilovně, že čerpal z tolika zdrojů, až z nich má v hlavě jen guláš a vlastně vůbec netuší, co se stalo. Jinými slovy, pokud nechcete mít jako druhé zaměstnání sledování informačního toku, nemůžete v takto nastaveném světě, v němž nyní žijme, být vždy v obraze. Je snadné mít pocit selhání, že se vám nedaří zachytit to podstatné. A možná vás to frustruje natolik, že se na tu snahu časem úplně vykašlete. Média zkrátka ve své roli informovat selhávají, protože nabízí servis, který běžný člověk moc nevyužije.

Jak ukazuje report Reuters Institute za rok 2023, lidé se začínají zprávám vyhýbat. Česko v tom není žádná výjimka. Zprávám o ruské agresi na Ukrajině se vyhýbáme nejvíce ze zemí, které mají ke konfliktu geograficky blízko, a tyto zprávy by pro ně tudíž měly být i nejvíce důležité.

Možná už netrpělivě čekáte na to řešení, které jsem slíbil v úvodu. Tak tady je jedna ze strategií, která mi nejvíce imponuje:

Nejčastěji se mluví o takzvané pomalé novinařině (slow journalism). Té jde o to, psát zprávy, které mají začátek i konec, a pojmout pokud možno celý příběh.

Britský magazín Delayed Gratification zaměřený na slow journalism má dokonce motto: „Last to Breaking News’ since 2011“. Jsou zkrátka hrdí na to, že jsou pomalí a napíšou o všem pečlivě a podrobně, až když se všichni ve veřejném prostoru vyřádí v nesmyslném závodu, kdo informaci poskytl nejrychleji. Dát si čas na zpracování příběhu jim navíc umožní nahlédnout na problematiku z více úhlů. Mluvit se zdroji, které byly v určitý moment upozaděné už třeba jen kvůli tomu, že v té důležité hodince neodepsaly včas na SMS.

Premisa slow journalism je jednoduchá. Žádné médium na světě nemůže v rychlosti soutěžit se sociálními sítěmi. Minulý týden umřel Kundera – dalo by se říct, že podruhé. Média ho na základě hoaxu z Twitteru pohřbila i v roce 2020. Jak se to mohlo stát? Touha být první byla nadřazená tomu informovat pravdivě a bez chyb.

Zároveň je tenhle problém i jednou z odpovědí, proč novinařina setrvale ztrácí důvěru veřejnosti. Pomalá novinařina by ji díky důrazu na ověřování a zpracování všech úhlů pohledu měla naopak znovu vytvářet. Je to jako říct: „Kámo, platíš mě za to, že věnuji 40 hodin tomu, abych ti ten podstatný příběh ověřil, a ještě zabalil do něčeho, co tě bude bavit číst / poslouchat. Dej mi za to částku v hodnotě dvou piv. Dobrej deal, ne?“

Určitě to zní lépe než: „Kup mi pivo a já tě budu celý večer bombardovat velkým množstvím příběhů a informací, které tě z poloviny ani nebudou zajímat.“ Osobně bych se takovým lidem na pivu vyhýbal. Bývají otravní a je vyčerpávající s nimi trávit čas. A v tohohle týpka se změnila řada médií.

Zmíněný magazín Delayed Gratification vychází jednou za tři měsíce a má prostor pouze 120 stran. Tímhle omezením nekonečného prostoru na internetu autoři podle vlastních slov „odstraňují z důležitých příběhů bílý šum“. Nepíšou slova pro slova, ale musí škrtat s cílem ponechat jen to skutečně důležité. Zároveň mají prostor jít v příbězích opravdu do hloubky. Složité problémy se snaží vizualizovat pomocí grafů a časových os. Média si musí uvědomit limity dnešního světa, který tkví převážně v čase. Každý člověk má jen 24 hodin denně a chtít po něm, aby trávil nadměrné množství času čtením zpráv, je od mediálních domů nejen arogantní, ale i lehce zlomyslné. Média si zase musí vážit času svých konzumentů!

Prostě to odříznout

Už v roce 2007 profesor Jeff Jarvis psal o novém zásadním pravidle pro novinařinu (New rule: Cover what you do best. Link to the rest). Jinými slovy vyzývá novináře, ať se vykašlou na činnosti, které je odvádí od toho podstatného. V roce 2007 přišla hypoteční krize a ta v mém oboru vyvrcholila masivním propouštěním lidí. Redakce se redukovaly. Místo tří lidí zbyl na jednu činnost náhle jeden a do toho se svět zrychloval. Sociální sítě dodaly oboru novou dynamiku, a kromě článku najednou redaktoři museli začít myslet i na propagaci na sítích. Postupně začaly přibývat činnosti, které s čistou novinařinou neměly už nic moc společného.

Začaly se psát články pro vyhledávače podle toho, co trendovalo.

Tvořily se seznamy 20 nejlepších filmů, knih, komiksů, celebrit. Prostě všeho možného, protože to fungovalo na nových distribučních kanálech.

Tohle jsou činnosti, kdy už ani nepíšou lidi pro lidi, ale lidi píšou pro stroje. Píšou stylem a jazykem Googlu, Facebooku, YouTube, aby články tyhle služby upřednostňovaly a řadily na horní příčky v seznamech.

Možná to médiím pomohlo k větší návštěvnosti. Pak se ale dostáváme do situace, kdy lidé u článku tráví v průměru 8 sekund. Co zvládnete za 8 sekund? Tohle zbylo z článku, na němž novinář pracoval i několik hodin, které mohl věnovat důležité investigativně, analýze dat či reportáži. Těmto královským disciplínám už vlastně nemá nikdo čas se věnovat. Jednou za čas se mediální domy v Česku hecnou do ambicióznějšího projektu s cílem vyhrát novinářskou cenu a demonstrovat čtenářům: „Vidíte! Ještě to umíme.“ Já bych ale k tomu dodal: Sice umíte, ale neděláte to.

Nepříjemnou realitou je, že to nejaktuálnější se dnes děje na sociálních sítích a média nemohou této rychlosti konkurovat. Jde to jen za cenu, že budou riskovat a chybovat. Kdybych dnes stavěl médium, nebudu se aktuální agendě vůbec věnovat. Nejblíže aktuálnímu dění by byly pouze komentáře. Velké články by naopak byly založeny na hledání vlastních témat a osvětlování příběhů, které nikdo nevidí.

Nikdo dnes opravdu nepotřebuje 10 článků na jedno téma se stejným vyzněním a stejnými hlasy. Prostě bych odkazoval na toho, kdo to udělá nejlépe, jak radí Jarvis. Mimo jiné by to posílilo i kooperaci mezi redakcemi a větší specializaci redaktorů a titulů. Česko je tak malé, že kolikrát jednu oblast může pokrýt i pár talentovaných lidí.

Když o tom tak přemýšlím, velkým vzorem pro česká média jsou ta americká a britská. To je podle mě chyba. Srovnáváme se s tituly, které jsou světové díky angličtině. Česky mluví jen 10 milionů lidí. Můžeme sice připočítat slovenštinu, ale to stejně čísla potenciálních čtenářů moc nenavýší. Možná by bylo lepší hledat řešení v zemích, které jsou nám velikostně blíže. Skvělým příkladem je Nizozemsko, jehož novináři získávají evropská ocenění a jsou schopni zpracovávat investigativní příběhy se světovým dopadem. Co je tajemstvím jejich úspěchu? Kromě úzké specializace, o které tu mluvíme, také dost projektů, které se specializují na mezinárodní spolupráci. Doporučuji se podívat třeba na projekt Lighthouse.

Na rozdíl od českého Hobitína vnímají nizozemští novináři svět a jeho problémy globálněji. Česko i ve střední Evropě – co se týče mezinárodní spolupráce – působí jako prázdné místo na mapě. Občas se něco upeče, ale české redakce moc nevyužívají potenciálu, který jim spolupráce s kolegy v zahraničí dává. Důvodem není jazyková bariéra, ale spíš problém popsaný výše. Není na to čas. Nejsou na to lidi. Vyblokovat člověka na něco složitějšího redakce jen otravuje, protože jim bude ten den chybět jeden generický článek na vyplnění prázdného místa na stránce.

Debata o novinařině se velmi podobá tomu, co vidíme u českého průmyslu. Toužíme po švýcarské preciznosti a odklonu od montovny. Dnešní novinařina v Česku je až na výjimky montovnou. Nevytváří moc věcí s větší hodnotou. Redakce od začátku do konce nespíchnou skvělé a prestižní „švýcarské hodinky“. Pomalá novinařina je podle mě jedinou cestou, jak média mohou přežít v dnešním propojeném světě. Nikdy to nebylo o nových formátech a technologických fičurách. Prostě už neumíme dělat velké příběhy, a když se k nim dostaneme, tak si je sabotujeme zfušovaným zpracováním.