Na kole po Praze. Neradikální názor
Z bojůvek na sociálních sítích má člověk pocit, že s dopravou na kole po Praze je všechno špatně. Tenhle pocit nenavozují pouze petrolheadové a radikální bojovníci proti omezování automobilové dopravy v Praze. Negativně na mě působí i koloaktivisté, kteří neustále upozorňují na to, jak je v hlavním městě pekelná infrastruktura a řidiči vás ideálně chtějí při každém předjíždění sejmout, což doprovodí videokompilací nebezpečných situací.
Tenhle rok už tři měsíce v kuse jezdím do práce na kole a musím říct, že má zkušenost je převážně pozitivní a dojíždění do práce si užívám téměř bez komplikací. Když jsem začínal, tak právě kvůli výše zmíněným příkladům jsem byl v neuvěřitelném stresu. Číhá na mě někde SUV, které čeká na příležitost mě sejmout? Nečíhá.
Možná mám štěstí na trasu, kterou pravidelně jezdím. Mám to 16 kilometrů do zráce a 16 kilometrů zpět a z toho tak 60 % cesty mohu jet po slušné cyklostezce. Hledání ideální trasy mi zabralo zpočátku nejvíce času a popravdě si tak 3 kilometry kvůli bezpečnosti zajedu. To mi ale nevadí. Do práce se dostanu zhruba stejně rychle jako MHD.
Negativní pocity mám jen z pár míst, kudy pravidelně projíždím. Ani ne proto, že bych se necítil bezpečně, ale protože stačí tak málo, aby byla pro dopravu na kole skvělá. Příkladem může být jízda podél zdí Pražského hradu směrem na Letnou. Všiml jsem si, že řada cyklistů to prostě odjede po chodníku, po kterém stejně téměř nikdo nechodí. Navíc je chodník tak široký, že kdyby se spojil s cyklopruhem vedle a prostor se oddělil od aut bariérami, byla by to hezká trasa k projížďce pro celou rodinu.
Tohle zároveň ukazuje, jak strašně manipulativní jsou čísla o tom, kolik kilometrů cyklopruhů hlavní město narýsovalo. U Hradu je ta zóna prostě hrozná, a proto ji část lidí nevyužívá. U některých řešení má člověk pocit, že se tam úředník nikdy na kole neprojel a čára vznikla jen z povinnosti. Pokud takhle zmršená místa magistrát odstraní a tyhle čáry smaže, řvát nebudu.
Další věc, která mi chybí v debatě o dopravě v Praze, je edukace řidičů, cyklistů a chodců. Prostě se k sobě neumíme chovat, a to žádné cyklopruhy nespraví. Když se projedete v Berlíně, málokdy vám vstoupí chodec do cesty, pokud jste na pruhu vyznačeném pro kola. V Praze běžně na těchto místech lidé parkují kočárky a opodál se bez zájmu o plynulost provozu baví se známým. Dítě na pruh nechají odložit koloběžku, aniž by ho upozornili na to, že ostatní nemohou projet, a podobně.
Těchto situací je celá řada. U aut zase máte v Praze trochu pocit, že by nemusela do cyklistů tak najíždět. Tím myslím, že to rozjedou a sice zastaví v optimální vzdálenosti, ale cyklista raději zastaví, i když má přednost, protože si není jistý, že řidič nehraje přetlačovanou. Tu na kole nemůžete vyhrát ani proti malému Citroenu. V Německu, ve Francii i Španělsku jsem cítil, že jsou řidiči vůči kolům vstřícnější. Zlepšit chování k druhým můžeme i bez politiků – a hned by byl zážitek z dopravy lepší. Hlavně doufám, že se místo válek na sítích začne prakticky konat a prostě se těch pár míst vylepší. Kolikrát stačí jen drobné změny bez větších investic.
Praha je pro jízdu na kole krásná. Teď už je potřeba jen zážitek optimalizovat. Takže pokud ještě váháte, zda vyjet, prostě se vykašlete na obě spektra, která se hádají na sítích. Zkuste to a brzy z vás stres spadne. Je to spíš o zvyku.